Věčné a vděčné téma u želv.
 

Paraziti suchozemských želv  -  Mgr. Michaela Bařinová

Paraziti jsou častou příčinou úmrtí u plazů chovaných v zajetí. S rozsahem možností nákaz parazity nejsou často chovatelé dobře obeznámeni z důvodů nízkého počtu pitev provedených po úhynu chovaného zvířete. Ve volné přírodě parazitární nákazy většinou nepředstavují takové riziko a nebývají tak letální, neboť zvířata se pohybují na velkém prostoru a méně přicházejí do styku s jinými příslušníky stejného či jiných druhů či jejich exkrementy. V zajetí je ovšem situace jiná – zvířata jsou chována na malých a stále stejných prostorách, často ve větších počtech, a nákaza parazity může ve velmi krátkém čase dosáhnout nebezpečných hodnot. Nákaza parazity nemusí mít sama o sobě vážné následky, nicméně napadené zvíře je často oslabené a tím náchylné k jiným formám onemocnění. Někdy může dojít k tomu, že parazit, který samotný zvířeti příliš neškodí (bývá často označován spíše za komenzála, tj. organismus, který se na hostiteli přiživuje, ale nijak mu neškodí, či dokonce prospěšného symbionta – pomáhá trávit rostlinnou potravu), např. některé druhy roupů, mohou při masivní nákaze způsobit závažné mechanické obstrukce jako neprůchodnost střev apod. Někteří paraziti mohou produkty svého metabolismu (toxiny) vyvolávat u napadeného zvířete alergické reakce. Pojmem parazit zde nyní nemyslím v širším pojetí i virová či bakteriální onemocnění, ale pouze onemocnění způsobená helminty (parazitickými červy), organismy ze skupiny Protozoa (bičíkovci, nálevníci apod.) a ektoparazity jako jsou klíšťata či jiní roztoči.

Helminti

Většina helmintů se vyskytuje ve střevě či žaludku, nicméně larvální stadia mohou migrovat i do plic či hltanu. Napadení želv helminty (mezi které jsou obecně řazeny motolice, tasemnice, hlístice a vrtejši) je ve velké míře dáno typem vývojového cyklu parazita. Ten může být přímý a nepřímý – v případě přímého cyklu, např. u roupů a strongyloidních hlístic, parazit naklade vajíčka, která se dostanou se stolicí do vnějšího prostředí. Po vylíhnutí larva infikuje dalšího hostitele přes potravu, vodu či dokonce penetrací kůží. Existují samozřejmě různé modifikace tohoto cyklu; může dojít k pozření vajíček, kdy se larva líhne již v těle hostitele, apod. Např. škrkavky mohou mít jak přímý cyklus, tak využívat k transportu jiné organismy, nemusí se však jednat o klasické mezihostitele, v němž by parazit měnil životní stádium. V případě nepřímého cyklu (který bývá přítomen zejména u motolic a tasemnic) je nutné, aby se larva vyvíjela v tzv. mezihostiteli, kterým bývají menší živočichové (korýši, hmyz, měkkýši). Teprve po pozření mezihostitele konečným hostitelem dojde k vývoji parazita do dospělosti. Vývojový cyklus parazita výrazně ovlivňuje „výběr“ jeho hostitele – např. u suchozemských želv se paraziti s nepřímým vývojovým cyklem prakticky nevyskytují, neboť suchozemské želvy se živí převážně rostlinnou potravou a je zde malá pravděpodobnost, že by pravidelně požíraly např. měkkýše (ačkoli si občas pochutnají třeba na slimákoviJ). U vodních želv, u nichž převládá živočišná potrava, je naopak tato pravděpodobnost velmi vysoká, proto vodní želvy představují pro parazity s nepřímým vývojovým cyklem hostitele běžnější a vhodné. Totéž platí pro možnost nákazy spiruridními hlísticemi, které se u suchozemských želv prakticky nevyskytují. Někdy dochází k infekci suchozemských želv hlísticemi strongyloidními (anglicky hookworms, neboli červi s háky – viz obrázek níže, rod Ancylostoma).

Tyhle „příšery“ jsou ve skutečnosti velké pouze několik milimetrů. Fotografie ze SEM – scanovací elektronový mikroskop, 11) Ancylostoma ceylanicum, 12) A. tubaeforme, oba jedinci pocházejí z koček v Laosu. „Zuby“ slouží k narušení sliznice, aby mohl parazit sát krev. Obrázek je z publikace Scholz T., Uhlířová M. and Ditrich O.: Helminth parasites of cats from the Vientiane Province, Laos, as indicators of the occurrence of causative agents of human parasitoses. Parasite 10: 343-350 (2003).

Ty jsou sice také typičtější pro želvy vodní, nicméně k nákaze může dojít a je třeba v tomto případě rychlé reakce – stongyloidi se živí krví a velmi rychle se množí a vyvíjejí, mohou tedy v poměrně krátké době způsobit závažné zdravotní problémy a oslabení napadeného zvířete. Většina „nákaz“ hlísticemi pozorovaná u chovaných želv je způsobena roupy. Nákazu dávám schválně do uvozovek, neboť v případě roupů se jedná spíše o komenzální organismy. Nicméně jak již bylo uvedeno výše, v podmínkách chovu často dochází k velmi výraznému zamoření těmito hlísticemi, jejichž abnormálně velké počty mohou vést k trávicím problémům až mechanickému zneprůchodnění střev. Z hlediska zdraví želv jsou závažnější škrkavky parazitující většinou žaludek či tenké střevo, zejména díky jejich větším rozměrům, často až neúměrným velikosti parazitovaného zvířete – kromě výrazného „užírání“ živin a tím snižování hmotnosti a celkové tělesné kondice želvy mohou škrkavky způsobit závažné poškození trávicího ústrojí jako neprůchodnost střev či někdy až k proděravění střeva a následné fatální infekci. Je třeba věnovat zvýšenou pozornost nálezům vajíček v trusu, neboť nákaza škrkavkami se nemusí po dlouhou dobu na želvě fyzicky projevit.

Většinu hlístic u želv lze v trusu spatřit pouhým okem, jedná-li se o larvy nebo např. roupy, nicméně vajíčka v trusu pouhým okem nerozpoznáme. Trus také nemusí vykazovat známky něčeho neobvyklého, např. průjmu. Dobrá hygiena chovu je velmi důležitá, a to i u samostatně chovaných jedinců, u kterých může docházet k superinfekci (pozřením vlastního trusu se želva opětovně nakazí „vlastními“ parazity). Máte-li možnost, je vhodné nechat trus vašich želv přibližně dvakrát do roka preventivně vyšetřit na přítomnost parazitů. U velkých chovných skupin ale toto zpravidla možné nebývá. Chcete-li se želvou na odčervení, je vhodné nechat její trus nejprve vyšetřit odborníkem a teprve v případě pozitivního nálezu diskutovat nutnost a možnosti použití odčervovacího přípravku (pro spolehlivější výsledky je výhodné udělat několik po sobě jdoucích odběrů čerstvého trusu a zkrátit dobu mezi odběrem a vyšetřením na minimum). Jedním ze širokospektrálních přípravků jsou přípravky na bázi mebendazolu. Ale např. přípravek Ivermektin, používaný pro léčbu některých parazitóz u psů, koní i člověka, je pro želvy zcela nevhodný (fatální) a nesmí být používán!

Problematický je rovněž Piperazin či Levamizol. Proti některým hlísticím jsou při správném dávkování účinné přípravky na bázi fenbendazolu (Panacur) či Drontal, nicméně i zde platí předchozí doporučení, a to konzultace s odborníkem. Amatérská, byť dobře míněná léčba může nadělat více škody než užitku.

Protozoa (prvoci)

Nejvýznamnějšími prvoky parazitujícími u želv jsou zástupci tříd Ciliata (nálevníci) a Flagellata (bičíkovci), dále mezi parazity želv můžeme nalézt améby (Amoebozoa) nebo kokcidie (Coccidia). Většinou nepředstavují pro svého hostitele velké nebezpečí, ale za určitých okolností může jejich populace v hostitelském organismu výrazně narůst a pak způsobují opravdu závažné zdravotní komplikace od akutního průjmu s nebezpečím dehydratace a poškození ledvin, po vážné poškození stěny střev, nebo v chronických případech úplný rozvrat přirozené mikroflóry v zažívacím traktu. V mnoha případech může napadené zvíře i nadále přijímat zdánlivě normálně potravu, ale stále trpí vysílením a podvýživou, neboť není schopno si z potravy vzít důležité živiny.

Bičíkovci

Nejčastějšími zástupci bičíkovců nalézanými u želv jsou bičíkovci řádu Trichomonadida. Z mnoha druhů želv, v nichž byli nalezeni, lze uvést Testudo graeca, T. kleinmanni, T. marginata, některé zástupce rodu Kinixys, Manouria emys, Agrionemys horsfieldi, Chelonoidis carbonaria aj. Většinou jde o neškodné komenzály, nicméně v podmínkách chovu v zajetí mohou nákazy těmito bičíkovci často dosáhnout epidemických rozměrů, vedoucích k náchylnosti k jiným onemocněním, případně mohou tyto organismy způsobit druhotnou infekci, je-li zvíře již oslabeno jinou nemocí. Při examinaci trusu je někdy potřeba několik vzorků po sobě, neboť parazitické organismy jsou v nich sice přítomny ve velkém množství, nicméně jsou velmi pohyblivé a mohou zjednodušeně řešeno „uprchnout“ v době mezi odběrem a vlastním pozorovánímJ. Výhodou je, že vzorky většinou nevyžadují složitou předúpravu a lze dosáhnout kvalitních výsledků i s relativně obyčejnými mikroskopy. Je-li nutná léčba, pak se většinou používá orálně podávaný Metronidazol (např. Flagyl), případně Benzoylmetronidazol (druhý uvedený je lépe podávat ve formě rozpuštění tablet v čisté vodě, neboť může u některých druhů vyvolávat zvracení). Jedním z nejzávažnějších projevů dlouhodobého zamoření bičíkovci je totální rozvrat přirozené střevní mikroflóry, který může mít až fatální následky. V takových případech lze léčit látkami stabilizujícími metabolismus jako Vetrumex, příp. postačí obyčejný jogurt s živou kulturou. Nicméně platí, že bičíkovci nejsou ve většině případů primárně patogenními organismy, některé mají např. prokazatelně pozitivní vliv na trávení rostlinných materiálů. Je proto třeba být velmi opatrní v rozhodnutí, zda léčbu vůbec nasadit (např. Metronidazol má zároveň antibakteriální účinky a může způsobit „víc škody než užitku“ ve střevní mikroflóře). Pokud želvička očividně nestrádá, lze často vyšší výskyt těchto parazitů eliminovat pouhou úpravou či obohacením jídelníčku (např. zmíněný jogurt) a udržováním dobrých hygienických podmínek. Někdy i silnější infekce ustoupí samovolně. Případnou léčbu je vhodné konzultovat s odborníkem a použít pouze v případě očividného strádání zvířete či napadení skutečně patogenní populací bičíkatých organismů.

Hexamita

Bičíkovec, infekce způsobuje druh Hexamita parva. Napadá především ledviny, močové ústrojí, případně játra či žlučovody. Silná nákaza je zpravidla velmi závažná, nicméně H. parva je v želvách poměrně široce rozšířena a ne vždy se projevuje patogenně, často je v hostiteli přítomna delší dobu a zvíře nejeví známky nemoci. Nicméně nemoc často postupuje pomalu a postupně a posléze může k úhynu zvířete dojít, většinou na selhání ledvin. Chronicky nakažené zvíře se rovněž může projevovat zhoršenou kondicí, někdy až ochabnutím svalů zadních nohou. V akutních případech, nebo je-li zvíře vystaveno stresu či nevhodným podmínkám, se však může jednat o velmi vážnou infekci se symptomy zahrnujícími nezvykle koncentrovanou moč silně páchnoucí po amoniaku, někdy s příměsí krve. Proto je vhodné při nálezu Hexamity v chovu jedince raději izolovat a v případě projevů nemoci zahájit léčbu. Podává se Metronidazol (Flagyl), příp. Ronidazol (Duodegran). Během léčby lze zmírnit poškození ledvin perorálním podáním Hartmannova roztoku (tato metoda se někdy používá i ke zmírnění nežádoucích účinků některých antibiotik).

Nálevníci – Balantidium, Nyctotherus

Nálevníci obývají zadní část trávicího systému hostitele a jejich cysty odcházejí s trusem zvířete do vnějšího prostředí. Jejich patogenita je obecně sporná a u zdravého zvířete nepřestavují problém. Zvýšené nálezy spíše poukazují na nerovnováhu střevní mikroflóry, např. po léčbě antibiotiky, nevhodnou stravou apod. U Testudo graeca s nálezem zástupců rodu Balantidium byl pozorován absces na přední končetině, ale neprokázala se přímá souvislost s nálezem nálevníků.

Améby

U plazů lze v trávicím traktu nalézt mnoho druhů améb, z nichž některé jsou považovány za komenzály a jiné za (potenciální) patogeny. Nejčastěji lze nalézt améby rodu Entamoeba, z nichž asi nejvýznamnějším potenciálním patogenem je Entamoeba invadens. Nicméně u zdravých želv, na rozdíl od některých dalších druhů plazů, se nákaza tímto organismem patogenicky neprojevuje, ačkoli byly zaznamenány krvavé průjmy u importovaných zvířat vystavených stresu a závažný průběh provázený nekrotickými změnami na játrech byl pozorován u v zajetí chované želvy rodu Gopherus. Vzhledem k relativní rezistenci suchozemských želv k infekci způsobené E. invadens a vysokou patogenitou tohoto organismu u některých jiných plazů (hadi, ještěři), není vhodné chovat želvy společně s jinými plazy právě kvůli možnosti vzájemného přenosu. Obecně „mezi želvami“ platí, že vhodnějšími hostiteli E. invadens jsou spíše vodní než suchozemské želvy.

Kokcidie (Coccidia)

Kokcidie se u želv nevyskytují často a o jejich patogenním působení se mnoho neví. Někdy se uvádí, že pokud jsou v blízkosti želv chována domácí zvířata, u nichž je nákaza kokcidiemi častá (králíci, drůbež, holubi), mohou se nakazit i želvy a projeví se to průjmem. V želvách bývají nalézány rody Eimeria, Isospora, Caryospora či Cryptosporidium. Systémová infekce vedoucí k úhynu napadených želv je popsána u Astrochelys radiata, Indotestudo forstenii, Stygmochelys pardalis, Chersina angulata a Manouria impressa, nicméně se nejspíš jednalo o sdruženou infekci s protozoální či bakteriální nákazou. Importované želvy Agrionemys horsfieldi byly „podezírány“ z přenosu kokcidií rodu Cryptosporidium, jehož někteří zástupci, např. C. parvum, mohou způsobit závažné zdravotní problémy u lidí, zejména osob s oslabenou imunitou. Zatím nebylo spolehlivě prokázáno, že by docházelo k mezidruhovým nákazám nejčastější kryptosporidie plazů (C. serpentis) na člověka a naopak, savčí C. parvum nebylo schopné infikovat želvu. Nicméně dokud nebude tato možnost spolehlivě vyloučena, je potřeba ji brát potenciálně v úvahu a omezit styk s želvami, zejména importovanými, u lidí s oslabenou imunitou. Lidé se sníženou imunitou by s plazy obecně neměli přicházet do styku také kvůli salmonelóze, a dodržování hygienických pravidel při manipulaci se zvířaty by pro každého chovatele mělo být samozřejmostí (mytí rukou apod.). Organismy rodu Cryptosporidium byly nalezeny v mnoha druzích vodních i suchozemských želv, avšak většinou bez známek infekce, např. u Geochelone elegans a Clemmys muhlenbergi. V několika případech byly reportovány příznaky gastritidy při nákaze kryptosporidiemi, a masivní infekce se závažným průběhem byla zaznamenána u Testudo kleinmanni. Někteří autoři naznačují, že nákaza kryptosporidiemi může „usnadnit“ některé bakteriální infekce vedoucí až k úmrtí (otázkou zůstává, zda naopak bakteriální infekce a oslabení organismu nemůže vést k masivnímu rozvoji nákazy druhy rodu Cryptosporidium).

Závěrem k prvokům lze říci, že tyto organismy mohou za určitých okolností představovat pro chovy želv nebezpečí, nicméně jejich zjištění nemusí nutně znamenat onemocnění želv. Zvýšené pozornosti je třeba dbát při zjištění Hexamity, a dále při zjištění prvoků (např. améb) u oslabených nebo čerstvě importovaných zvířat. I zde platí, že hygiena chovů pomáhá riziko nákaz výrazně eliminovat, a také dobré podmínky a vhodná vyvážená potrava (a tím zdravá střevní mikroflóra) snižuje riziko patogenních projevů prvoků na minimum.

Ektoparaziti

U želv se jedná téměř výhradně o klíšťata, často velká a druhově specifická (nejčastěji rody Amblyomma, Hyalomma, dále např. Haemaphysalis či Boophilus). Příležitostně mohou želvy „chytit“ i naše běžné klíště Ixodes ricinus, ačkoli v tomto případě jde většinou o náhodné nálezy bez epidemiologického významu. Ve volné přírodě a u velkých želv (např. Dipsochelys Dussumieri) může jít o desítky až stovky klíšťat na zvíře. Pro zajímavost uvádím, že některé želvy, např. na galapážských ostrovech, mají velmi zajímavý způsob, jak se ektoparazitů pravidelně zbavovat (kdo viděl Zázračnou planetu a cyklus Galapágy, ví, o čem mluvímJ) – želva si zajde „na očistu“ k pěnkavkám, pro které taková želva představuje snadno dostupnou prostřenou tabuli. Ačkoli velká sající klíšťata mohou způsobit i značnou ztrátu krve (zejména u masivnějšího napadení želvích mláďat), jejich největší nebezpečí spočívá v možnosti přenosu nebezpečných bakteriálních, virových a parazitárních nákaz. Jedná-li se o importované želvy, mohou si exotického „příživníka“ přivézt ze své domoviny. Každé nově získané zvíře je proto vhodné prohlédnout nejprve na ektoparazity – je to relativně jednoduché a podaří se vám „potvoru“ objevit včas. Po opatrném vytažení klíštěte (není to vždy jednoduché, zvlášť když klíště vyhledává hlavně měkké části želvího těla např. u kořene krku, a želvička s vámi příliš nespolupracuje) je dobré místo dobře zdezinfikovat, např. antibiotickou mastí, aby se zabránilo případné infekci. Bylo také popsáno i použití roztoku přípravku Amitraz, který je používán proti klíšťatům např. u psů, u Stigmochelys pardalis bez viditelných vedlejších účinků (při daném zředění).

Použitá literatura:

Zwart P., Truyens, E.H.A.: Hexamitiasis in tortoises. Veterinary Parasitology 1: 175—183 (1975).

http://www.tortoisetrust.org/articles/proto.html. Highfield A. C. Protozoan infections in Chelonians.

http://www.tortoisetrust.org/articles/parasites.html. Corton M. Understanding common worms and protozoa,

http://www.tortoisetrust.org/articles/worming.html. Highfield A. C. Worming difficult to handle tortoises and turtles,

Diaz-Figueroa O. Characterizing the health status of the Louisiana gopher tortoise (Gopherus polyphemus). MSc Thesis, Louisiana State University and Agricultural and Mechanical College, 2005.

Okanga S., Rebelo C.: Tick prevalence and species diversity on Aldabran giant tortoises (Dipsochelys dussumieri) in relation to host range and host size in a restored ecosystem, Kenya. African Journal of Ecology 44(3): 395-400 (2006).

McArthur S. Cryptosporidiosis. (BCG – British Chelonian Group) BVetMed, MRCVS (Veterinary Liaison Officer of the BCG) The Tortoise Clinic, Leeds, UK.

Reptile Tick and Mite Infestation: Causes, Signs, Diagnosis, and Treatment Drs. Foster & Smith Educational Start, http://www.peteducation.com/article.cfm?c=17+1831&aid=2433

Petney T.N., Knight M.M.: The treatment of ticks on tortoises using amitraz. Journal of the South Africa Veterinary Association, 59(4): 206 (1988).

Široký P., Petrželková K.J., Kamler M., Mihalca A.D., Modrý D.: Hyalomma aegyptium as dominant tick in tortoises of the genus Testudo in Balkan countries, with notes on its host preferences. Experimental and Applied Acarology 40: 279–290 (2006). DOI 10.1007/s10493-006-9036-z.

M. M. Garner, C. H. Gardiner, J. F. X. Wellehan, A. J. Johnson, T. McNamara, M. Linn, S. P. Terrell, A. Childress and E. R. Jacobson: Intranuclear Coccidiosis in Tortoises: Nine Cases. Veterinary Pathology 43: 311-320 (2006).