 Dlouholetý chovatel a člen redakce Zdeněk Přikryl publikuje své zkušenosti s chovem Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki.
Publikováno v roce 2002 ve výtisku TERARISTA. Mnohé praktické informace a zkušenosti se již za těch 7 let změnily a budou brzy aktualizovány.
ÚVOD
Želva leopardí (Geochelone pardalis nebo Stigmochelys pardalis) je po želvě ostruhaté (G. sulcata) druhá největší suchozemská želva Afriky. Podle Highfielda (1994), měřil rekordní samec 656 mm a vážil 43 kg, rekordní samice měřila pouze 498 mm a vážila 20 kg. Většina exemplářů však dosahuje délky 350-450 mm při hmotnosti do 15kg. Jejich domovem jsou suché písčité polopouště a savany, během extrémních veder a suchého období zůstávají zahrabány v úkrytech (Highfield 1994). Geochelone pardalis tvoří dvě subspecie: G. p. pardalis je domovem v jihozápadní Africe a v Kapsku, vyznačuje se tmavším a méně výrazným zbarvením, karapax je méně klenutý a hladší. G. p. babcocki je rozšířena od jižního Súdánu a Etiopie přes jihovýchodní Afriku, jižní Namibii až po sever Kapské provincie. Je světlejší, kresba bývá kontrastnější a má vyšší, jakoby boulovatější karapax. Zbarvení karapaxu je žluté s nepravidelnými hnědými až černými skvrnami. Plastron bývá jednotně žlutý, tělo žluté až olivově hnědé (Highfield 1994).
Pohlaví lze stoprocentně rozeznat ve stáří asi čtyř let a délce karapaxu 18 cm. Samcům se začne značně prodlužovat ocas a propadat plastron, samci bývají užší a protáhlejší, samice kratší a širší. V dospělosti jsou rozdíly opravdu markantní a nelze se splést.
V přírodě jsou samci větší zřejmě proto, že rostou po celý svůj život, kdežto samice po dosažení pohlavní dospělosti spotřebovávají převážnou část své energie na tvorbu vajec. V zajetí se zdá být růst samic do dosažení pohlavní dospělosti rychlejší. Samci naopak jsou pohyblivější, snaží se neustále o získání samice, čímž jim nezbývá tolik času na příjem potravy.
CHOVNÁ ZVÍŘATA
Svůj pár Geochelone pardalis babcocki jsem získal na podzim roku 1994 od jedné nejmenované obchodní firmy. Obě želvy měly shodnou hmotnost 1100 g, délka karapaxu činila 18 a 19 cm. Byly umístěny v teráriu o ploše 1 m2. Želvy dobře prospívaly, na podzim roku 1996 (to už byly pohlavně dospělé) vážila samice 6 kg a samec 3 kg při délkách karapaxu 35 a 25 cm.
VENKOVNÍ VÝBĚH A TERÁRIUM
Od půli května do poloviny až konce září jsou želvy ve venkovním výběhu o ploše asi 30 m2. V jednom rohu je houština z bambusu, v druhém bouda na nocovaní. Uvnitř je topné těleso zapojené přes termostat, který je nastaven asi na 12 °C pro případné nižší poklesy teplot, hlavně v přechodném období. Střecha je pokryta lepenkou, která se na slunci zahřívá a vytápí ubikaci. Pokud je chladné a vlhké počasí, zůstávají třeba i několik dní zavřeny v boudě. Uprostřed výběhu je nízká borovice, pod kterou samice v poslední době snáší vejce. Není mně znám důvod, proč si samice pro snůšky zvolila tohle místo, jistě není nejteplejší a ani podklad není nejměkčí.
Přes zimu jsou želvy umístěny v poměrně malé ubikaci rozměrů 2,0 x 0,9 m, což jim plně vyhovuje. Želvy zbytečně neběhají ani ve venkovním výběhu, s výjimkou samice před snášením, čímž na sebe upozorní.
Nemohu ale souhlasit s údaji ve starší literatuře (Bazile 1989), kde jsou doporučována velmi rozměrná terária. To se snad mohlo týkat pouze dospělých zvířat z přírody, která se hůře aklimatizují a jsou dlouho plachá a divoká. Terárium je vybaveno žárovkou (100 W) a UV lampou Osram Ultra - Vitalux. Ubikace je vytápěna topným kabelem asi na 25°C. U mláďat používám asi 15-20 cm nad dnem zavěšené zářivky Repti-Glo, které jsou v provozu po celý denní režim. UV lampa svítí denně pouze jednu hodinu.V pokojovém teráriu nepoužívám substrát. Dno je betonové, je spádováno do kanalizace.
V poslední době zkouším jako podestýlku hobliny, což se vcelku osvědčuje. V odchovných teráriích používám jemný štěrk.
Tab. 1: Snůšky jednoho páru želvy pardálí (Geochelone pardalis babcocki) snesené v letech 1996-2000 na různých místech venkovního výběhu (V), na preferovaném místě výběhu _ pod borovicí (V-B), v provizorním (P) nebo definitivním (K) kladišti v domě.
Č.
|
Datum
|
Místo
|
|
Počet
|
Délka inku-
|
Počet
|
Líhnivost
|
Pozn.
|
|
|
snůšky
|
vajec
|
bace (dm)
|
mláďat
|
|
|
No.
|
Date
|
Location
|
NO.of
|
Incubation
|
NO.of
|
Hatching
|
Comments
|
|
|
|
|
eggs
|
period (days)
|
hatchling
|
success rate
|
|
1
|
19.12.1996
|
P
|
9
|
123-140
|
9
|
100%
|
|
2
|
7.3.1997
|
|
6+2R
|
130-164
|
4
|
67 %
|
I)
|
3
|
21. 8.1997
|
V
|
16
|
144-183
|
15
|
94%
|
2)
|
4
|
25.10.1997
|
P
|
11
|
144-185
|
10
|
91 %
|
|
5
|
23. 1.1998
|
|
6+2R
|
125-144
|
5
|
83 %
|
1)
|
6
|
19.4.1998
|
P
|
13
|
105-131
|
9
|
69%
|
|
7
|
I. 7.1998
|
V
|
12
|
126-136
|
12
|
100%
|
|
8
|
4.8.1998
|
V
|
13
|
119-158
|
13
|
100 %
|
|
9
|
8.10.1998
|
K
|
7+1R
|
118-138
|
7
|
100%
|
|
10
|
20.5.1999
|
V-B
|
8
|
133-140
|
7
|
88 %
|
|
11
|
16.7.1999
|
V-B
|
13
|
127-136
|
10
|
77%
|
|
12
|
17. 8.1999
|
V-B
|
14
|
119-127
|
14
|
100%
|
|
13
|
19.9.1999
|
V-B
|
14
|
110-116
|
7
|
50 %
|
|
14
|
21.11.1999
|
K
|
7+5R
|
100-108
|
6
|
86 %
|
|
15
|
I. 7.2000
|
V-B
|
12
|
121-139
|
9
|
75 %
|
|
16
|
12.8.2000
|
V-B
|
15
|
99-119
|
14
|
93 %
|
|
17
|
12.9.2000
|
V-B
|
15
|
118-135
|
13
|
86 %
|
|
18
|
17.12.2000
|
K
|
4+5R
|
170-200
|
3
|
75 %
|
3)
|
Poznámky: 1) vejce snesena po aplikaci oxytocinu; 2) teplota v první polovině inkubace
|
jen 25°C; 3) uvedeno datum nálezu, datum snůšky není známo; R: rozbitá vejce.
|
KRMENÍ
Potrava želv je v zajetí jistě jiná než v přírodě a je závislá na ročním období. V zimě je složena hlavně ze zeleniny a ovoce. Základ tvoří jablka, mražené fazolové lusky, banány, granule Reptilix, jednou týdně přidávám co nejméně tučné granule pro psy. Do prvního sněhu je zkrmována řepka, kterou želvy s chutí přijímaji. Na jaře začínám zase řepkou, pak pampeliškou a jetelinou. V květnu jsou želvy přemísťovány do výběhu, kde pak mají na trávníku samoobsluhu. Na zahradě jsou přikrmovány sezónní zeleninou a ovocem. Konzumují téměř vše, ale papriku a mrkev v oblibě nemají.
Příjem potravy je individuální, úměrný růstu. Samice přijímá rostlinnou potravu, v rozumné míře (max. jednou týdně) i granule pro papoušky a psy. Samec však zůstává převážně u rostlinné stravy. Na rozdíl od jiných želv rodu Geochelone nemají v oblibě živočišnou potravu, nikdy jsem nezaznamenal její příjem.
Nutností je posypávání potravy mineráliemi, hlavně vápníkem. Ideální je čistý práškový uhličitan vápenatý nebo sépiová kost, v současné době používám směs vlastní výroby. Smíchám jeden díl vápna s jedním dílem říčního štěrku. Hmotu nechám důkladně vyschnout a v zimě i přemrznout, stane se z toho prakticky stará omítka. Tento materiál pak rozhazuji i po zahradě. Želvy (dospělé i mláďata) mají docela velkou spotřebu vody. Mláďata mají vodu k dispozici denně, dospělým želvám stačí dávat vodu jednou týdně.
VETERINÁRNÍ PÉČE
Želvy každoročně odčervuji veterinárním přípravkem pro psy Drontal Plus firmy Bayer v dávce 1 tableta na 3 kg hmotnosti při preventivním odčervení. Při silnější invazi ošetření opakuji po 10-14 dnech. V obou případech je ovšem nutné i vydezinfikovat ubikaci a vyměnit substrát. Samci lze tablety snadno vsunout přímo do tlamky, samice je však stále plachá a po uchopení se zatáhne. Proto je nutné použít triku a tablety zabudovat do nějaké pochoutky. Řeším to ukrytím tablety do vydlabaného otvoru v granuli Pedigree. Pro dezinfekci a dodání vápníku do půdy je taky dobré v zimě povápnit travnatý výběh, což provádím aplikací vápenného hydrátu na sníh. Ve dvou případech došlo u samice k zadržení snůšky a to vždy v teráriu nebo v kladišti. Samice několikrát vyhrabala jámu, ale vejce nevykladla. Proto bylo přistoupeno k aplikaci oxytocinu v dávce 10-15 mj/kg váhy a 1-2 ml/kg kalcia. Po 3-4 hodinách byla dávka hormonu opakována, kalcia ale již bylo aplikováno méně. Z toho je zřejmé, že přemístěním do kladiště dojde vždy ke stresu. Možná je i nevyhovující substrát. Příliš sypký, nebo příliš vlhký a tím pádem lepivý kopaný písek.
KLADENÍ VAJEC A JEJICH INKUBACE
K prvnímu páření a pokusu o snůšku došlo v teráriu o ploše 1 m2. Protože v teráriu byla jen nízká vrstva substrátu, byla samice umístěna do provizorního kladiště, velké hliníkové bedny se dvěma kolečky kopaného písku osvětlené a vyhřívané stowattovou žárovkou. Pro další snůšky jsem vybudoval kladiště ve sklepě. Jedná se v podstatě o větší zděné terárium půdorysu asi 1,5 x 0,8 m, v němž je 40 cm vysoká vrstva substrátu. Tam je samice přemisťována, když snáší v zimním období. Ve výběhu klade samice vejce pod borovici, jak jsem se již zmiňoval. Velmi zajímavá byla snůška 3.9.2001. Samice pobíhala po výběhu v pozdních odpoledních hodinách, v 19 hodin začala hrabat a ve 22 hodin snesla 15 vajec. Kuriózní ale bylo, že teplota povrchu půdy byla necelých 15 °C. Vejce byla odebrána dřív, než je samice začala zahrabávat.
 Líhnutí Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - želvy leopardí.
Před snášením dokáže samice během chvilky vypít 1/2 litru vody. Zavlažuje totiž močí vyhrabanou jámu s vejci. Samotná jáma je také unikátní dílo. Je hluboká až 25 cm, nahoře je poměrně úzká, dole se rozšiřuje. Je to takový hřib s kloboukem dole. Pokud nechám samici vejce i zahrabat, místo snůšky je k nenalezení. Zůstane jen mokrá skvrna, která na slunci rychle vyschne, proto je důležité samice ve výběhu v období její zvýšené aktivity při hledání vhodného místa ke snůšce neustále sledovat. Celá procedura snůšky trvá podle venkovní teploty 2-5 hodin. Někdy samice hrabe i cvičné jámy, ty ale nikdy nezahrabává.
Tohle předvádí hlavně ve sklepě v kladišti, tam asi přece jen nemá ideální podmínky.
 Dospělá Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - želva leopardí s mláďaty.
Samice snáší čtyři-pětkrát do roka v docela pravidelných měsíčních intervalech. Ve snůšce mé samice bývá 9-16 vajec (viz tab. I). Vejce jsou téměř kulatá, velikosti pingpongového míčku o průměru 42-45 mm a váhy 38-40 g. Po vyhrabání jsou pokryta silně kluzkým sekretem. Všechna vejce umyji vlažnou vodou a uložím do líhně se suchým perlitem a konstantní teplotou 26-30 °C. Líheň je klasická s ohřevem vody i stropním topným tělesem, kterým se dá pomocí stmívače regulovat vlhkost tak, aby se na stropě nesrážela voda. S vejci je možné těsně po nakladení jakkoliv otáčet.
Jak vyplývá z tabulky, od konce roku 1996 do konce roku 2000 bylo zaznamenáno 18 snůšek o celkem 210 vejcích, ze kterých se vylíhlo 167 mláďat V jednom případě jsem našel vejce v kladišti asi po půl měsíci až měsíci a to ještě při 10°C! Z devíti vajec jsem jich pět rozbil, čtyři zůstala, z toho jedno bylo dost promáčknuté. Provedl jsem pokus a vejce jsem zalepil neutrálním silikonem. Vylíhlo se i tohle vejce, mládě mělo pouze mírně pomačkaný karapax z té promáčknuté strany, jinak bylo vitální a dobře rostlo. Údaj o délce inkubace uváděný v literatuře (Müller & Schmidt 1995) - 540 dní - je mírně zavádějící. G. pardalis odchovávám od roku 1997 a k takovému číslu se mě podařilo dojít pouze v případě, jak jsem se zmiňoval o tom poškozeném vejci. Ta vejce byla více jak měsíc v teplotě asi 10 °C, takže se zastavil vývoj a až po umístění do líhně se nastartoval. A to přitom nebylo s vejci nijak šetrně zacházeno. Vlastně byla vykopána. Vývoj byl delší (viz tabulka I). Je otázkou, jak by probíhal vývoj, kdyby při těch 10 °C byla vejce přes celou zimu. Možná to někdy vyzkouším.
ODCHOV MLÁĎAT
Čerstvě vylíhnutá mláďata nechávám v plastových dózách na téměř suchém rašeliníku (lze použít i nějaký hygienický papír), mláďatům se zatáhne během pár dní žloutkový váček a uzavře se otvor, do kterého občas uvízne i kousek perlitu. Po zatažení jizvy vypouštím želvičky mezi ostatní. Odchovné terárium je nízká plastová bedna rozměrů 100 x 50 x 15cm pokrytá jemným štěrkem. Osvětlení zajišťují zářivky. A protože je těch beden nad sebou ve stojanu pět, je díky tlumivkám přišroubovaným na dně vyřešeno i vyhřívání.
 Chovný pár Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - želva leopardí (pardálí).
 Rozdíl mezi pohlavími u Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - samec vpravo.
ZÁVĚR
Geochelone (Stigmochelys) pardalis babcocki je snadno chovatelná želva, která dle mých zkušeností nepotřebuje příliš velké terárium. Pokud ji ovšem poskytneme v letních měsících travnatý výběh, bude to ku prospěchu hlavně kvůli UV záření a pastvě. Želva pardálí je asi největší želva, která je vhodná k chovu v domácích teráriích. G. sulcata patří spíš do zimních zahrad a skleníků. Při dobré péči netrpí žádnými chorobami a není ani náchylná k takzvané rýmě. Proto ji mohu všem milovníkům a chovatelům suchozemských želv vřele doporučit.
Zdeněk Přikryl
LITERATURA
Bazile A. I. 1989: Faszinierende Sehildkroten Landsehildkroten. Stuttgart, 143 pp.
Highfield A. C. 1994: Keeping and breeding tortoises in eaptivity (reprint, 1st edition 1990). R+A Reasearch and information Limited, 149 pp.
Müller V. & Schmidt W. 1995: Landsehildkroten. MUnster: Natur und Tier- Verlag, 191 pp.
Doplnění:
Stigmochelys (Geochelone) pardalis po 8 letech
V roce 2002 jsem psal pro pražskou teraristickou organizaci a po dlouhém přemlouváni přítele Petra Kodyma , předchozí článek. Tenkrát se jednalo zřejmě o první odchov těchto želv minimálně v České republice. Za dobu téměř deseti let, protože byli popisovány události od roku 1994, se hodně změnilo. V devadesátých letech ještě nebyly supermarkety s výběrem vhodné zeleniny a ovoce jako později. Proto se krmilo v zimě čím se dalo. A taky nebyly zkušenosti. Ty vznikají pouze pokusem a buď je to dobře, nebo špatně. Samozřejmě že to náhradní krmení bylo podáváno jen v zimním období. Píši tam i o zvětralém vápně, které používám stále. Želvy ho mají k dispozici kdykoliv, protože ho volně pohazuji po výběhu, nejen kvůli želvám, ale taky abych obohatil půdu o vápník.
Zápisky jsem psal do roku 2007. Pak mě to tak zevšednělo a stala se z toho taková rutina a i z přemíry práce jsem se na to už vybodl. Bohužel od letošního roku budu muset to psaní obnovit, protože po zrušení registrační povinnosti má být povinné vést chovatelský deník.
Samice snáší pořád 4 až 5 snůšek do roka. Rekord byl letos, vlastně vloni při poslední snůšce 5.12.2009, činil 19 vajec. Líhnivost je 99%. Podařilo se mi vyladit vlhkost na ideální hodnotu mezi 70-80%. Taky můžu potvrdit vliv teploty na pohlaví. Hned tu první snůšku 9 vajec v roce 1997 jsem líhnul při teplotě do 28st.C. Ze všech později dospěli samci. Další snůšky jsem lihnul při různých teplotách a jelikož jsem je prodával i známým, tak je mám pod kontrolou a opravdu nad 30st.C (vzorek asi 10 želv) jsou samice. To samé mám vyzkoušené a potvrzené i u Geochelone elegans a Testudo marginata.
Už po pár letech jsme při rozhovorech s přítelem MVDr. Pavlem Kočím diskutovali nad problémem správného růstu mláďat. Samozřejmě vliv vlhkosti se nabízel jako první a hlavní činitel vlivu na správný růst mláďat, protože UV záření a dostatek vápníku beru jako samozřejmost. Ono když se tak nad tím člověk zamyslí, tak čerstvě vylíhlá mláďata se v přírodě ani moc ukazovat na slunci nemohou. Proto si myslím, že UV záření se hodně přeceňuje. Buď to horké období mláďata přečkají někde zahrabaná, nebo aktivují po ránu, nebo naopak před večerem. Na slunci by se upekla. Jenže udržovat více mláďat ve vlhkém prostředí je docela problém - je to ideální prostředí k šíření bakterií.
Někdy začátkem 90. let se mě stalo, že při pravidelném koupání evropských želv (Testudo marginata a Testudo hermani) jsem jich několik strčil do jedné vody při koupeli do vany a posléze měly všechny želvy R.I. neboli respirační infekci. Vodou se to přeneslo z jedné na všechny. Samozřejmě, že v té době se toho ještě o léčení plazů mnoho nevědělo. ‘‘ Baytril‘ ještě u nás nebyl používán. Pouze gentamicin a jiná antibiotika, ale ten Baytril fungoval zázračně. Samozřejmě zas při určité koncentraci a po aplikaci určitou dobu. A tohle jsou zase kolikrát draze zaplacené zkušenosti.
No a proto jsem měl obavu chovat zvířata ve vlhku. Ale jelikož mláďata chovaná na suchu jsou po pár letech taková vysušená s vystouplými aerolami, tak jsem začal používat jako substrát vlhkou čistou vláknitou rašelinu. Ne tu, kterou koupíte v supermarketu, ale přesto to nebylo ono. Hlavně pro mláďata Malacochersus tornieri. Ty mají celkově měkší jak carapax ,tak plastron. Začali se jim štítky na plastronu jakoby rozestupovat. Tak jsem změnil materiál od kokosového substrátu jemného po čipsy. V celku to nebylo špatné, jen chvíli trvalo než se ten kokos jako by ušlapal. Čipsy zas hodně želvy barvily na oranžovo. Jenže všechno je poměrně drahé, když se ty materiály musí pomalu, každých čtrnáct dnů až měsíc měnit. Samozřejmě při větším počtu mláďat. Žádné problémy s ucpáváním trávicího traktu, jak jsem někde na internetu četl, jsem nezaznamenal. Skončilo to tedy u hoblovaček. Ale zase není hoblovačka jako hoblovačka a platí jedna zásada: Vlhko= teplo, sucho=chlad. T znamená, že pokud želvám snižuji teplotu v noci pod 20st, tak s vlhkostí opatrně. A Z TOHO JE ODVOZENO, ŽE ZIMOVAT ŽELVY VE VLHKU JE HAZARD SE ZDRAVÍM ZVÍŘAT. Tohle patří ale do jiné části tohoto webu. Kroměříž, 1.2.2010 Zdeněk Přkryl
|