Dlouholetý chovatel a člen redakce Zdeněk Přikryl publikuje své zkušenosti s chovem Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki.

Publikováno v roce 2002 ve výtisku TERARISTA.
Mnohé praktické informace a zkušenosti se již za těch 7 let změnily a budou brzy aktualizovány.


ÚVOD

Želva leopardí (Geochelone pardalis nebo Stigmochelys pardalis) je po želvě ostruhaté (G. sulcata) druhá
největší suchozemská želva Afriky. Podle Highfielda (1994), měřil rekordní samec 656 mm a vážil 43 kg,
rekordní samice měřila pouze 498 mm a vážila 20 kg. Většina exemplářů však dosahuje délky 350-450
mm při hmot­nosti do 15kg. Jejich domovem jsou suché písčité polopouště a savany, během
extrém­ních veder a suchého období zůstávají zahrabány v úkrytech (Highfield 1994). Geo­chelone pardalis
tvoří dvě subspecie: G. p. pardalis je domovem v jihozápadní Africe a v Kapsku, vyznačuje se tmavším
a méně výrazným zbarvením, karapax je méně kle­nutý a hladší. G. p. babcocki je rozšířena od jižního
Súdánu a Etiopie přes jihovýchodní Afriku, jižní Namibii až po sever Kapské provincie. Je světlejší,
kresba bývá kontrast­nější a má vyšší, jakoby boulovatější kara­pax. Zbarvení karapaxu je žluté s
nepravi­delnými hnědými až černými skvrnami. Plastron bývá jednotně žlutý, tělo žluté až olivově
hnědé (Highfield 1994).

Pohlaví lze stoprocentně rozeznat ve stáří asi čtyř let a délce karapaxu 18 cm. Samcům se začne značně
prodlužovat ocas a propadat plastron, samci bývají užší a protáhlejší, samice kratší a širší. V dospělosti
jsou rozdí­ly opravdu markantní a nelze se splést.

V přírodě jsou samci větší zřejmě proto, že rostou po celý svůj život, kdežto samice po dosažení pohlavní
dospělosti spotřebová­vají převážnou část své energie na tvorbu vajec. V zajetí se zdá být růst samic
do dosa­žení pohlavní dospělosti rychlejší. Samci naopak jsou pohyblivější, snaží se neustále o získání
samice, čímž jim nezbývá tolik času na příjem potravy.

CHOVNÁ ZVÍŘATA

Svůj pár Geochelone pardalis babcocki jsem získal na podzim roku 1994 od jedné nejmenované
obchodní firmy. Obě želvy měly shodnou hmotnost 1100 g, délka kara­paxu činila 18 a 19 cm.
Byly umístěny v teráriu o ploše 1 m². Želvy dobře prospí­valy, na podzim roku 1996
(to už byly pohlavně dospělé) vážila samice 6 kg a samec 3 kg při délkách karapaxu 35 a 25 cm.

VENKOVNÍ VÝBĚH A TERÁRIUM

Od půli května do poloviny až konce září jsou želvy ve venkovním výběhu o ploše asi 30 m².
 V jednom rohu je houština z bambu­su, v druhém bouda na nocovaní. Uvnitř je topné těleso
zapojené přes termostat, který je nastaven asi na 12 °C pro případné nižší poklesy teplot,
hlavně v přechodném období. Střecha je pokryta lepenkou, která se na slunci zahřívá a
vytápí ubikaci. Pokud je chladné a vlhké počasí, zůstávají třeba i několik dní zavřeny v boudě.
Uprostřed výběhu je nízká borovice, pod kterou sami­ce v poslední době snáší vejce. Není
mně znám důvod, proč si samice pro snůšky zvo­lila tohle místo, jistě není nejteplejší a ani
podklad není nejměkčí.

Přes zimu jsou želvy umístěny v poměr­ně malé ubikaci rozměrů 2,0 x 0,9 m, což jim plně
vyhovuje. Želvy zbytečně neběhají ani ve venkovním výběhu, s výjimkou sami­ce před
snášením, čímž na sebe upozorní.

Nemohu ale souhlasit s údaji ve starší literatuře (Bazile 1989), kde jsou doporučována velmi
rozměrná terária. To se snad mohlo týkat pouze dospělých zvířat z přírody, která se hůře
 aklimatizují a jsou dlouho plachá a divoká. Terárium je vybaveno žárovkou (100 W) a UV
lampou Osram Ultra - Vitalux. Ubikace je vytápěna topným kabelem asi na 25°C. U mláďat
používám asi 15-20 cm nad dnem zavěšené zářivky Repti-Glo, které jsou v provozu po celý
denní režim. UV lampa svítí denně pouze jednu hodinu.V pokojovém teráriu nepoužívám
substrát. Dno je betonové, je spádováno do kanalizace.

V poslední době zkouším jako podestýlku hobliny, což se vcelku osvědčuje. V odchov­ných
teráriích používám jemný štěrk.

Tab. 1: Snůšky jednoho páru želvy pardálí (Geochelone pardalis babcocki) snesené v letech 1996-2000
na různých místech venkovního výběhu (V), na preferovaném místě výběhu _ pod borovicí (V-B), v
provizorním (P) nebo definitivním (K) kladišti v domě. 

KRMENÍ

Potrava želv je v zajetí jistě jiná než v příro­dě a je závislá na ročním období. V zimě je složena hlavně
ze zeleniny a ovoce. Základ tvoří jablka, mražené fazolové lusky, baná­ny, granule Reptilix, jednou týdně
přidávám co nejméně tučné granule pro psy. Do prvního sněhu je zkr­mována řepka, kterou želvy s chutí
přijíma­ji. Na jaře začínám zase řepkou, pak pampe­liškou a jetelinou. V květnu jsou želvy pře­mísťovány
do výběhu, kde pak mají na tráv­níku samoobsluhu. Na zahradě jsou přikr­movány sezónní zeleninou a
ovocem. Kon­zumují téměř vše, ale papriku a mrkev v oblibě nemají.

Příjem potravy je individuální, úměrný růstu. Samice přijímá rostlinnou potravu, v rozumné míře (max.
jednou týdně) i gra­nule pro papoušky a psy. Samec však zůstává převážně u rostlinné stravy. Na rozdíl
od jiných želv rodu Geochelone nemají v obli­bě živočišnou potravu, nikdy jsem nezazna­menal její příjem.

Nutností je posypávání potravy mineráli­emi, hlavně vápníkem. Ideální je čistý práš­kový uhličitan
vápenatý nebo sépiová kost, v současné době používám směs vlastní výroby. Smíchám jeden díl
vápna s jedním dílem říčního štěrku. Hmotu nechám důkladně vyschnout a v zimě i přemrznout, stane
se z toho prakticky stará omítka. Tento materiál pak rozhazuji i po zahradě. Želvy (dospělé i mláďata)
mají docela velkou spo­třebu vody. Mláďata mají vodu k dispozici denně, dospělým želvám stačí dávat
vodu jednou týdně.

VETERINÁRNÍ PÉČE

Želvy každoročně odčervuji veterinárním přípravkem pro psy Drontal Plus firmy Bayer v dávce 1 tableta
na 3 kg hmotnosti při preventivním odčervení. Při silnější inva­zi ošetření opakuji po 10-14 dnech. V obou
případech je ovšem nutné i vydezinfikovat ubikaci a vyměnit substrát. Samci lze table­ty snadno vsunout
přímo do tlamky, samice je však stále plachá a po uchopení se zatáh­ne. Proto je nutné použít triku
a tablety zabudovat do nějaké pochoutky. Řeším to ukrytím tablety do vydlabaného otvoru v granuli Pedigree.
Pro dezinfekci a dodání vápníku do půdy je taky dobré v zimě povápnit travnatý výběh, což provádím
apli­kací vápenného hydrátu na sníh. Ve dvou případech došlo u samice k zadržení snůšky a to vždy v teráriu
nebo v kladišti. Samice několikrát vyhrabala jámu, ale vejce nevy­kladla. Proto bylo přistoupeno k aplikaci
oxytocinu v dávce 10-15 mj/kg váhy a 1-2 ml/kg kalcia. Po 3-4 hodinách byla dávka hormonu opakována,
kalcia ale již bylo apli­kováno méně. Z toho je zřejmé, že přemístě­ním do kladiště dojde vždy ke stresu. Možná
je i nevyhovující substrát. Příliš sypký, nebo příliš vlhký a tím pádem lepivý kopaný písek.

KLADENÍ VAJEC A JEJICH INKUBACE

K prvnímu páření a pokusu o snůšku došlo v teráriu o ploše 1 m². Protože v teráriu byla jen nízká vrstva
substrátu, byla samice umístěna do provizorního kladiště, velké hliníkové bedny se dvěma kolečky kopané­ho
písku osvětlené a vyhřívané stowattovou žárovkou. Pro další snůšky jsem vybudoval kladiště ve sklepě.
Jedná se v podstatě o větší zděné terárium půdorysu asi 1,5 x 0,8 m, v němž je 40 cm vysoká vrstva substrátu.
Tam je samice přemisťována, když snáší v zimním období. Ve výběhu klade samice vejce pod borovici, jak
jsem se již zmiňoval. Velmi zajímavá byla snůš­ka 3.9.2001. Samice pobíhala po výběhu v pozdních odpoledních hodinách, v 19 hodin začala hrabat a ve 22 hodin snesla 15 vajec. Kuriózní ale bylo, že teplota povrchu půdy
byla necelých 15 °C. Vejce byla odebrána dřív, než je samice začala zahrabávat.

Líhnutí Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - želvy leopardí.


Před snášením dokáže samice během chvilky vypít 1/2 litru vody. Zavlažuje totiž močí vyhrabanou jámu s vejci. Samotná jáma je také unikátní dílo. Je hluboká až 25 cm, nahoře je poměrně úzká, dole se rozši­řuje. Je to
 takový hřib s kloboukem dole. Pokud nechám samici vejce i zahrabat, místo snůšky je k nenalezení. Zůstane
jen mokrá skvrna, která na slunci rychle vyschne, proto je důležité samice ve výběhu v období její zvýšené
aktivity při hledání vhodného místa ke snůšce neustále sledovat. Celá procedura snůšky trvá podle venkovní
 teploty 2-5 hodin. Někdy samice hrabe i cvičné jámy, ty ale nikdy nezahrabává.

Tohle předvádí hlavně ve sklepě v kladišti, tam asi přece jen nemá ideální podmínky.

Dospělá Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - želva leopardí s mláďaty.


Samice snáší čtyři-pětkrát do roka v docela pravidelných měsíčních interva­lech. Ve snůšce mé samice bývá
9-16 vajec (viz tab. I). Vejce jsou téměř kulatá, veli­kosti pingpongového míčku o průměru 42-45 mm a
váhy 38-40 g. Po vyhrabání jsou pokryta silně kluzkým sekretem. Všechna vejce umyji vlažnou vodou a
ulo­žím do líhně se suchým perlitem a konstant­ní teplotou 26-30 °C. Líheň je klasická s ohřevem vody i
stropním topným tělesem, kterým se dá pomocí stmívače regulovat vlhkost tak, aby se na stropě nesrážela
 voda. S vejci je možné těsně po nakladení jakkoliv otáčet.

Jak vyplývá z tabulky, od konce roku 1996 do konce roku 2000 bylo zaznamená­no 18 snůšek o celkem 210
vejcích, ze kte­rých se vylíhlo 167 mláďat V jednom přípa­dě jsem našel vejce v kladišti asi po půl měsíci až
měsíci  a to ještě při 10°C! Z deví­ti vajec jsem jich pět rozbil, čtyři zůstala, z toho jedno bylo dost
promáčknuté. Prove­dl jsem pokus a vejce jsem zalepil neutrál­ním silikonem. Vylíhlo se i tohle vejce, mládě
mělo pouze mírně pomačkaný kara­pax z té promáčknuté strany, jinak bylo vitální a dobře rostlo. Údaj o délce
inkubace uváděný v literatuře (Müller & Schmidt 1995) - 540 dní - je mírně zavádějící. G. pardalis odchovávám
od roku 1997 a k takovému číslu se mě podařilo dojít pouze v přípa­dě, jak jsem se zmiňoval o tom poškozeném vejci. Ta vejce byla více jak měsíc v teplotě asi 10 °C, takže se zastavil vývoj a až po umístění do líhně se
nastartoval. A to přitom nebylo s vejci nijak šetrně zacházeno. Vlast­ně byla vykopána. Vývoj byl delší
 (viz tabulka I). Je otázkou, jak by probíhal vývoj, kdyby při těch 10 °C byla vejce přes celou zimu. Možná to
někdy vyzkouším. 

ODCHOV MLÁĎAT

Čerstvě vylíhnutá mláďata nechávám v pla­stových dózách na téměř suchém rašeliníku (lze použít i nějaký
hygienický papír), mlá­ďatům se zatáhne během pár dní žloutkový váček a uzavře se otvor, do kterého občas
uvízne i kousek perlitu. Po zatažení jizvy vypouštím želvičky mezi ostatní. Odchovné terárium je nízká plastová
bedna rozměrů 100 x 50 x 15cm pokrytá jemným štěrkem. Osvětlení zajišťují zářivky. A protože je těch beden
nad sebou ve stojanu pět, je díky tlu­mivkám přišroubovaným na dně vyřešeno i vyhřívání.

Chovný pár Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - želva leopardí (pardálí).



Rozdíl mezi pohlavími u Stigmochelys (Geochelone) pardalis babcocki - samec vpravo.

 

ZÁVĚR

Geochelone (Stigmochelys) pardalis babcocki je snadno chovatelná želva, která dle mých zkušeností
nepotřebuje příliš velké terárium. Pokud ji ovšem poskytneme v letních měsících trav­natý výběh, bude
to ku prospěchu hlavně kvůli UV záření a pastvě. Želva pardálí je asi největší želva, která je vhodná k
chovu v domácích teráriích. G. sulcata patří spíš do zimních zahrad a skleníků. Při dobré péči netrpí
žádnými chorobami a není ani náchylná k takzvané rýmě. Proto ji mohu všem milovníkům a chovatelům
 suchozem­ských želv vřele doporučit.

Zdeněk Přikryl

 

LITERATURA

Bazile A. I. 1989: Faszinierende Sehildkroten Landsehildkroten. Stuttgart, 143 pp.

Highfield A. C. 1994: Keeping and breeding tortoises in eaptivity (reprint, 1st edition 1990). R+A
Reasearch and information Limited, 149 pp.

Müller V. & Schmidt W. 1995: Landsehild­kroten. MUnster: Natur und Tier- Verlag, 191 pp.


Doplnění:

Stigmochelys (Geochelone) pardalis po 8 letech

V roce 2002 jsem psal pro  pražskou  teraristickou  organizaci  a po dlouhém přemlouváni přítele
Petra Kodyma ,  předchozí  článek. Tenkrát se jednalo zřejmě o první odchov těchto želv minimálně
v České republice. Za dobu téměř deseti let, protože byli popisovány události od roku 1994, se hodně změnilo.
 V devadesátých letech ještě nebyly supermarkety s výběrem vhodné zeleniny a ovoce jako později.
Proto se krmilo v zimě čím se dalo. A taky nebyly zkušenosti. Ty vznikají pouze pokusem a buď  je to 
dobře, nebo špatně. Samozřejmě že to náhradní krmení bylo podáváno jen v zimním období. Píši tam
i o zvětralém vápně, které používám stále. Želvy ho mají k dispozici
kdykoliv, protože ho volně pohazuji po výběhu, nejen kvůli želvám, ale taky abych obohatil půdu o
vápník.

Zápisky jsem psal do roku 2007. Pak mě to tak zevšednělo a  stala se z toho taková  rutina a i  z 
přemíry práce jsem se na to už vybodl. Bohužel od letošního roku  budu muset to psaní obnovit,
protože po zrušení registrační  povinnosti má být povinné vést chovatelský  deník.

Samice snáší pořád 4 až 5 snůšek do roka.  Rekord byl letos, vlastně vloni při poslední snůšce 5.12.2009,
činil 19 vajec. Líhnivost je 99%. Podařilo se mi vyladit vlhkost na ideální hodnotu mezi 70-80%. Taky
můžu potvrdit vliv teploty na pohlaví. Hned tu první snůšku 9 vajec v roce 1997 jsem líhnul při teplotě
do 28st.C. Ze všech později dospěli samci. Další snůšky jsem lihnul při různých teplotách a jelikož jsem
je prodával i známým, tak je mám
pod  kontrolou a opravdu nad 30st.C (vzorek asi 10 želv) jsou samice. To samé mám vyzkoušené a
potvrzené i u Geochelone elegans a Testudo marginata.

Už po pár letech jsme  při  rozhovorech s přítelem  MVDr. Pavlem Kočím diskutovali nad problémem
správného růstu mláďat. Samozřejmě  vliv vlhkosti se nabízel jako první a hlavní činitel vlivu na správný
 růst mláďat, protože UV záření a dostatek vápníku beru jako samozřejmost. Ono když se tak nad tím 
člověk zamyslí, tak čerstvě vylíhlá mláďata se v přírodě ani moc ukazovat na slunci nemohou. Proto si
myslím, že UV záření se hodně přeceňuje. Buď to horké období mláďata přečkají někde zahrabaná,
nebo aktivují po ránu, nebo naopak před večerem. Na slunci by se upekla. Jenže udržovat více mláďat
ve vlhkém prostředí je docela problém - je to ideální prostředí k šíření bakterií.

Někdy začátkem 90. let se mě stalo, že při pravidelném koupání evropských želv (Testudo marginata a
Testudo hermani) jsem jich několik strčil do jedné vody při  koupeli do  vany a posléze měly všechny
 želvy R.I. neboli  respirační infekci. Vodou se to přeneslo z jedné na všechny. Samozřejmě, že v té době
se toho ještě o léčení plazů mnoho nevědělo. ‘‘ Baytril‘ ještě u nás  nebyl  používán. Pouze gentamicin
a jiná antibiotika, ale ten Baytril fungoval zázračně. Samozřejmě zas při určité koncentraci a po aplikaci 
určitou dobu. A tohle jsou zase kolikrát draze zaplacené zkušenosti.

No a proto jsem měl obavu chovat zvířata ve vlhku. Ale jelikož mláďata chovaná na suchu jsou po pár
letech taková vysušená s vystouplými  aerolami, tak jsem začal používat jako substrát vlhkou čistou
vláknitou rašelinu. Ne tu, kterou koupíte v supermarketu, ale přesto  to nebylo ono. Hlavně pro mláďata
 Malacochersus tornieri.
Ty mají celkově  měkší jak carapax  ,tak plastron.  Začali  se jim štítky na plastronu jakoby rozestupovat.
Tak jsem změnil materiál od kokosového substrátu jemného po čipsy. V celku to nebylo špatné, jen 
chvíli  trvalo než se ten kokos jako by ušlapal. Čipsy zas hodně želvy barvily na oranžovo. Jenže  všechno  
je poměrně drahé, když se ty materiály musí pomalu, každých čtrnáct dnů až měsíc měnit. Samozřejmě
při větším počtu mláďat. Žádné problémy s ucpáváním trávicího traktu, jak jsem někde na internetu četl,
jsem nezaznamenal. Skončilo to tedy u hoblovaček. Ale zase není  hoblovačka jako hoblovačka a  platí
jedna zásada: Vlhko= teplo, sucho=chlad. T znamená, že pokud želvám snižuji teplotu v noci pod 20st,
tak s vlhkostí opatrně.
A Z TOHO JE ODVOZENO, ŽE ZIMOVAT  ŽELVY VE VLHKU JE HAZARD SE ZDRAVÍM ZVÍŘAT.
Tohle patří ale do jiné části tohoto webu.
                                                                                                                                                                                                                Kroměříž, 1.2.2010  Zdeněk Přkryl