Tyto mohutné želvy jsou adaptované na značně variabilní prostředí. Můžeme je nalézt v úrovni moře, ale také ve svažitém terénu do nadmořské výšky 1300 až 2000 m.n.m.

Endemická  v Řecku, malá populace však žije také na jihu Albánie, v severní Itálii a na Sardinii, kam byly zavlečeny řeckými osadníky, především do Liguieru a Toskánska. V Řecku ji můžeme zastihnout jak na pevnině, tak také na egejských ostrovech. Chybí v Makedonii a Thrákiře. Žije v křovinách na pobřeží nebo v nižších polohách, byla však zjištěna i v nadmořských výškách do 2000 m.

Rozšíření želvy vroubené - Testudo marginata

T. marginata je největším evropským druhem suchozemské želvy. Rekordní délka je  40 cm, průměrně okolo 35 cm s váhou do 6 kg u samic, které jsou větší. Má výrazně vně vyhnutý zadní okraj krunýře, což ji činí mezi evropskými druhy nezaměnitelnou. Carapax je spíše podlouhlý a oválný, podobně jako u jihoamerické C. carbonaria. Během prvních zhruba dvaceti let jsou zřetelně rozeznatelné růstové prstence. Je celkově tmavá, hnědá nebo černá, někdy s béžovými nebo narůžovělými areolami a béžovým dělením švů. Stárnoucí zvířata se stávají jednobarevnými, někdy  jim ale zůstávají zelenavé nebo světlé skvrny na areolách. Plastron má světle žlutou barvu.  Na světlém podkladě mají nápadné, dozadu směřující skvrny připomínající černý trojúhelník. Nemají na nohou ostruhy, stejně tak chybí rohovinový trn na konci ocasu. Hlava je tmavá, šedá nebo černá. Na přední straně  nohou má, podobně jako většina suchozemských želv, silnější šupiny. Při zatažení do krunýře tak vytváří nohy neprodyšnou „zátku“, která ji chrání před predátory.

Samci se od samic liší dovnitř vydutým plastronem, což umožnuje při páření nasednutí na oválný krunýř samice. Anální štíty jsou u samců vykrojené do tvaru V, u samic není toto vykrojení tak nápadné. Samec je také jakoby „zúžený v pase“, samice je rovná. Čerstvě vylíhlá mláďata jsou kontrastně béžová s černými skvrnami, oválná. Trojúhelníky na plastronu jsou již dobře patrné. 

Tyto mohutné želvy jsou adaptované na značně variabilní prostředí. Můžeme je nalézt v úrovni moře, ale také ve svažitém terénu do nadmořské výšky 1300 až 2000 m.n.m. Podle lokality se často mění i zbarvení. Světlejší jedince můžeme nalézt především v nižších polohách, s postupující nadmořskou výškou želvy spíše tmavnou.
 

K páření dochází již brzy z jara, prakticky ihned po probuzení ze zimního spánku. Samci jsou aktivní nejvíce na jaře a na podzim, vyhledávají samice především za nižších teplot a po dešti. Jakmile samici naleznou, nadběhnou ji, očichají a snaží se kousnout do předních končetin. Samici oťukávají a pokud se snaží uniknout, pronásledují ji a koušou do zadních končetin. Nakonec samec vyleze na samici a zasune ocas pod krunýř samice, kde se pokouší najít její kloaku. Při páření se samci ozývají vzdychavými hlubokými zvuky. Samci se staví zezadu  k samici, vysoce vytáhnou zadní nohy a nadzdvihnou krunýř. Samičky zatím pozvednou svůj zadek a umožní tak kopulaci. Nezřídka se ale stává, že samec „sjede“ ze zad samice a páření musí začít nanovo.
 

Kladení vajec začíná v květnu a červnu, pravděpodobně v závislosti na počasí. Snůšky mohou být v sezóně dvě až tři. Marginaty kladou relativně malá vejce. Ta mají téměř kulovitý tvar a měří zhruba 28 až 32 mm. Jedna snůška obsahuje v průměu asi 6 až 8, maximálně kolem 15ti vajec.  Vylíhlá mláďata váží mezi 15 až 20g.
 

Podobně jako ostatní evropské druhy, je i T. marginata téměř výhradně býložravá. Živí se bylinami, vzácněji různými plody, trusem, ale také živočišnými zbytky  jako je mrtvý hmyz, dešťovky, malé ještěrky nebo  šneci. 

V zimě hibernují, délka závisí na přírodních podmínkách. V teplejších oblastech pravděpodobně jen dodržují kratší období klidu. 

 

Petr Hainz doporučuje nechovat tento druh společně s Testudo (graeca) ibera a to navzdory obdobným požadavkům na výběh, potravu atd. Tyto dva druhy spolu snadno vytvářejí křížence. T. marginata se zřejmě od T. ibera oddělila relativně nedávno genetickým driftem nějaké malé populace. 

T. marginata se objevovala už na vyobrazeních ve starém Řecku, společně s T. hermanni a T. graeca. Její podobizny se našly vytesané v architektonických ornamentech už několik století před Kristem.

V minulém století byla ve velkém počtu kusů sbírána a vyvážena do zverimexů v mnoha evropských zemích. Dnes je hojná především na Peloponésu, avšak ohrožuje jí expanzivní výstavba zemědělských usedlostí, která zmenšuje její životní prostředí stejně jako urbanizace. V současné době je kompletně chráněna a ke sběru ve volné přírodě dochází vzácněji. Důležité je zavést dosud neexistující výzkum ve volné přírodě a důsledný ochranný program.

Stupeň ochrany: CITES II