Část kostí krunýře má nahrazeny chrupavkami. Při napadení se snaží rychle schovat v úzké štěrbině a nohama se dokáže tak zapříčit, že je téměř nemožné ji vytáhnout.

Rozšíření: 

Malacochersus tornieri žije v savanách střední Afriky, od pobřeží ke břehům Viktoriina jezera, ve státech Keňa a Tanzanie. Nově byla objevena izolovaná populace v nejsevernější Zambii. Z Mosambigue nejsou dostupná žádná ověřená data, v minulosti však byly zaznamenány prodeje pravděpodobně pašovaných želv z tohoto regionu. Její oblast rozšíření protíná několik národních parků (Serengeti NP, Tsavo East NP, Kora NP a Tarangire NP). Nachází se ve střední nadmořské výšce až do 1000 m.n.m.

Popis: 

Jedná se o velmi specifickou želvu, dokonale přizpůsobenou svému životu ve skalnatých oblastech. Je nápadně plochá a její krunýř je mírně elastický, což jí umožňuje se schovávat ve velmi úzkých skalních štěrbinách. Vrstva rohoviny na štítech je tenká, marginální štíty jsou téměř průhledné. Její výška nepřesahuje 5 až 6 cm. Část kostí krunýře má nahrazeny chrupavkami. Při napadení se snaží rychle schovat v úzké štěrbině a nohama se dokáže tak zapříčit, že je téměř nemožné ji vytáhnout. 

Zbarvená je hnědě, středy štítů mají paprsčitou kresbu. Hlava je velká a velmi pevná, zobák je zaoblený. Má dlouhé, pohyblivé nohy. Jedná se o poměrně rychlou a mrštnou želvu. V roce 1967 jistý Elis naměřil rychlost jejího pohybu 18m/min. Silné a ostré drápy jí umožňují velmi dobře šplhat. 

Kromě základní barvy má tento druh značné množství barevných variací. Ty mohou být odvozeny od místa výskytu, často se však vyskytují velmi rozdílné barvy uprostřed jedné skupiny. 

Pohlavní dimorfismus není příliš nápadný. Samcům chybí vydutí plastronu, jsou ale menší než samice. M. tornieri dosahuje velikosti cca. 10 až 18cm a hmotnosti od 200g do 500g.  

Způsob života: 

Tvar těla a schopnost rychlého pohybu a šplhání jasně určuje její způsob života. Vyskytuje se ve skalnatém terénu a na rovinatých skalních plošinách. Dokáže se pohybovat na strmých skalních stěnách, v suti i úzkých štěrbinách. Žije v kamenitých savanách nebo křovinatém buši. 

Živí se bylinami, keři, ovocem, pravděpodobně také zdechlinami. Nicméně podle vlastních zkušeností některých chovatelů dávají přednost výhradně rostlinné stravě, příliš mnoho bílkovin může vyvolat i vážnější zdravotní obtíže.

 Pohlavní dospělosti dosahují tyto želvy okolo osmého roku věku a po dosažení velikosti alespoň 12 cm u samců a 14 cm u samic. Páření probíhá v lednu až únoru, vejce pak snášejí během června až srpna.  Kladou většinou pouze jedno oválné vejce o velikosti 45 x 25 mm. Jedno vejce se jeví praktické z důvodu rozmělnění možnosti ztráty vejce predací, následné vylíhnutí velkého a tudíž odolnějšího jedince a pravděpodobně také kvůli nutnosti dostatečné zásoby  vody při dlouhé inkubaci.  Celkově za rok naklade průměrně 2 až 3 vejce, v zajetí až 5 až 6. Doba inkubace trvá 180 až 240 dnů. Ve vývoji jsou dvě diapauzy (zpomalení nebo zastavení životních projevů). Mgr. Lubomír Tichý Ph.D. dokázal, že je možné, aby se želvy vylíhly bez druhé diapauzy, po pouhých 100 dnech inkubace. Nicméně podruhé se tento způsob líhnutí nepovedlo zopakovat.  Mláďata se líhnou koncem roku, mají oválný krunýř o délce okolo 4 cm a na rozdíl od ostatních želv otevírají mláďata vejce na podélné straně (ostatní želvy blízko pólu). 

 

 

 
Chov v zajetí:
V zajetí krmíme želvy denně, nechutenství je příznak nemoci, želvy by měly potravu samy aktivně vyhledávat. Doporučuje se dospělá zvířata 2x měsíčně koupat ve vlažné vodě. Žerou čerstvé i suché traviny, sukulenty, veškeré dostupné nejedovaté byliny. V zajetí můžeme občas dodat i zelené fazole, strouhanou dýni a mrkev, strouhané sladké brambory, krájenou opuncii, květy ibišku, růže nebo pampelišky. Velmi výjimečně můžeme želvám dopřát trochu ovoce jako jsou jablka, jahody nebo sezónně co zrovna dozrává. Denně doplňujeme vápník, vitamíny 1x měsíčně.

Ohrožení: 

Jedná se o velmi zajímavý a poměrně malý druh želvy, takže se v 80.letech stala cíleně vyhledávaným zvířetem pro terarijní chov. Její obchodovaná cena je poměrně vysoká a překupníci neváhají používat drastické metody při jejím sběru (rozlamování skal, ve kterých jsou želvy schované). 

Za velmi ohrožený je považován i její životní prostor. Navíc se ji z počátku dlouhou dobu nedařilo odchovávat v zajetí, želvy umíraly velmi záhy po přesunutí z jejich přirozeného prostředí. Zkušenější chovatelé  ji dnes považují spíše za snadno chovatelnou. Tanzanijská vláda v roce 1994 přislíbila provést výzkum tohoto druhu a stanovit oblast jejího výskytu. 

Želva je zařazena v CITES II, EU: A, nicméně jsou náznaky, že bude nutné ji přeřadit do CITES I. Červená kniha ji označuje za zranitelný druh. 

Mgr. Lubomír Tichý Ph.D. 
Jana Skřivánková, DiS.

Praktické zkušenosti s inkubací vajec:

Standardní inkubace probíhající při 30,5 °C a 90 % vlhkosti mi trvala maximálně cca 150-200 dnů. Z toho prvních 80-100 dnů se vejce zdánlivě nevyvíjí. Čerstvě snesené vejce má vlhkostí téměř spojenu skořápečnou blánu se skořápkou, takže při prosvícení jsou na skořápce vidět světlé mapy. Tím proniká do vejce jen malé množství kyslíku, které zabraňuje vývoji zárodku. Jedná se o první fázi diapauzy. Teprve po vysušení, asi po 2 týdnech, se v horní části vejce objeví světlejší skvrnka, která postupně den po dni padá po obvodu vejce dolů. Pak se ztratí a stále se zdánlivě nic neděje další 2-3 měsíce (2. fáze diapauzy). Vejce je ale stále svěží, možná při prosvícení malilinko tmavší a na povrchu bělejší (ale není to tak jako u Testud, kdy zárodek vysušuje a zbělí skořápku během dvou až tří dnů). Mezitím obsah vejce mírně vysychá, objeví se "bublinka", která iniciuje růst zárodku. Následně se ve vejci začne vyvíjet zárodek, což trvá do jeho vylíhnutí ca. 80 dnů.

Diapauza je patrně způsobena malým objemem vzduchu ve vejci, a tedy nedostatečným prokysličením zárodku. Lze předpokládat, že by se dala by se zkrátit z pův. 180 - 240 dnů na 100-120 dnů vystavením vejce po snesení většímu suchu (vlhkost třeba 70 %) a nižší teplotě (třeba 28 °C) po dobu 14 dní. Nižší pokles teploty a vlhkosti však může být letální. Při teplotě 24/20 °C (den/noc) a vlhkosti 60 % se mi již opakovaně nepodařilo úspěšné inkubace dosáhnout. Proto doporučuji s teplotou a vlhkostí experimentovat jen velmi opatrně a budu rád, když se také se mnou podělíte o své vlastní zkušenosti.

Lubomír Tichý